O nás

Jako ADVENTISTÉ SEDMÉHO DNE jsme protestantskou církví, která se cítí být součástí velké rodiny všech upřímných křesťanů, kteří odevzdali svůj život Pánu Ježíši. Jsme celosvětovým společenstvím, ke kterému se hlásí více než 17 000 000 lidí ze všech koutů světa. V České republice, kde naše církev aktivně působí již více než sto let, je nás asi 10 000 členů.

Historie sboru Bohumín

Sbor Bohumín byl založen v roce 1937 a navštěvovalo jej 14 členů a 18 přátel. Pak přišla válka, veřejná činnost sboru byla pozastavena, ale sbor žil dále. V roce 1946 měl sbor 20 členů. Sbor prudce rostl a na konci roku 1952 jej navštěvovalo 48 bratří a sester. V okamžicích, kdy se sbor radoval z nové modlitebny, přišel zákaz činnosti církve. Ale církev stejně rostla dál! V roce 1964 začala přestavba židovské kaple na Mírové ulici. 6. února 1965 byla nová modlitebna vysvěcena a sbor se v jejich prostorách schází dodnes.

Kdo jsou Adventisté sedmého dne?

Čemu věříme?

Věříme, že Bůh stvořil každého člověka, miluje ho a usiluje o nejvyšší dobro pro něj. Tak jako On miluje, chce a učí nás milovat bezpodmínečnou láskou každého člověka bez rozdílu vyznání, společenského postavení, rasy atd.

Věříme, že Bůh má pro život každého člověka smysluplný záměr, který objevujeme a naplňujeme. Proto přijímáme svůj život jako dar a příležitost k naplnění osobního poslání, které nám Bůh dal.

Věříme v trvalou závaznost a nadčasovost Bible, jako slova od Boha, v němž se nám zjevuje Bůh sám jako Láska, Spravedlnost, Záchrana a Budoucnost. Věříme, že v Bibli Bůh ukazuje člověku i své záměry se světem a lidmi. Proto ve svých životech chceme žít v souladu s trvalými principy, jež jsou obsaženy v Bibli včetně morálních zásad Desatera.

Věříme, že jako nedokonalí lidé nemáme sami sílu se zdokonalit. Hluboko uvnitř srdce každého z nás existují místa, jejichž proměna je možná jen díky Boží moci. Proto vyznáváme svou závislost na Boží milosti a toužíme, aby nás proměňovala a pomáhala nám zrát mocí svého Ducha.

Věříme, že díky Ježíši Kristu, který je samotným Synem Boha a který přišel na tento svět, aby zemřel na kříži a vstal z mrtvých, můžeme mít jistotu odpuštění svých hříchů a s vírou očekáváme Jeho příchod i konečnou obnovu naší Země.

Věříme, že největším přáním Božího srdce je prožívat přátelství a úzký kontakt s každým člověkem, který touží po lásce, pravdě a osobní proměně. Proto i my chceme mít své rodiny, své bohoslužebné prostory i svá vlastní srdce otevřená pro všechny, kteří hledají a touží po osobním setkání s Bohem a najití smyslu života.

Jsme společenstvím úplně normálních lidí,

  • které věří a vyznává výše uvedené hodnoty,
  • kteří zápasí a vyrovnávají se s někdy těžkou realitou všedního života,
  • kteří mají své chyby a problémy, ale dávají je Bohu, aby nám pomáhal v jejich řešení a napravování,
  • kterých se Bůh dotkl a mění je,
  • které Bůh chce použít k neobyčejným věcem,
  • které Bůh obdaroval smyslem života,
  • kteří chtějí to, co poznali poslat dál,
  • kteří chtějí být prospěšní pro své okolí.

Jaké je naše učení?

Církev adventistů sedmého dne vychází z učení a zásad Bible, kterou považuje za inspirované Boží slovo (2 Tim 3,16). 66 knih Starého a Nového zákona lidem poskytuje všechny informace o Božím plánu záchrany v Ježíši Kristu. Starý zákon předpovídá příchod Mesiáše a Nový zákon dosvědčuje jeho život. Bible lidem radí jak mohou navázat vztah s Bohem. Odhaluje smysl života, radí jak je možné zkvalitnit mezilidské vztahy, co dělat pro zlepšení svého duchovního, duševního a tělesného zdraví.

Základní věroučné výroky Církve adventistů sedmého dne

Adventisté sedmého dne přijímají Bibli za své jediné vyznání víry a z ní odvozují základní věroučné články. Dále uvedené věroučné výroky jsou výrazem toho, jak církev učení Písma chápe a vyjadřuje. K revizi těchto výroků může dojít při zasedání Generální konference, když církev pod vedením Ducha svatého dospěje k plnějšímu pochopení Písma nebo nalezne výstižnější výrazy k vyjádření toho, co učí Boží slovo.

1. Písmo svaté
Písmo svaté, Starý i Nový zákon, je psané Boží slovo. Je dáno Boží inspirací prostřednictvím svatých Božích lidí, kteří mluvili a psali pod vlivem Ducha svatého. V tomto slově Bůh svěřil člověku poznání nezbytné ke spasení. Písmo je neomylné zjevení Boží vůle. Je měřítkem charakteru, zkušebním kamenem zkušeností, autoritativním základem učení a spolehlivým záznamem Božích činů v dějinách.
(2 Petr 1 ,20.21; 2 Tim 3,16.17; Žalm 119,105; Přísl 30,5.6; Iz 8,20; Jan 17,17; 1 Tes 2,13; Žid 4,12)

2. Trojjediný Bůh
Bůh je jeden: Otec, Syn a Duch svatý; jednota tří osob od věčnosti. Bůh je nesmrtelný, všemohoucí, vševědoucí, svrchovaný a všudypřítomný. Je nekonečný a přesahuje lidské chápání. Přesto však je znám prostřednictvím svého zjevení. Patří mu věčná úcta, sláva i služba všeho tvorstva.
(5.Moj 6,4; Mat 28,19; 2 Kor 13,13; Efez 4,4-6; 1 Petr 1,2; 1 Tim 1,17; Zj 14,7)

3. Otec
Bůh, věčný Otec, je Stvořitel, Původce, Udržovatel a svrchovaný Vládce celého stvoření. Je spravedlivý a svatý, milosrdný a milostivý, dlouhoshovívající a hojný v neochvějné lásce a věrnosti. Moc a vlastnosti projevené v Synu a v Duchu svatém jsou rovněž zjevením Otce.
(1 Moj 1,1; Zj 4,11; 1 Kor 15,28; Jan 3,16; 1 Jan 4,8; 1.Tim 1,17; 2 Moj 34,6.7; Jan 14,9)

4. Syn
Bůh, věčný Syn, se stal člověkem v Ježíši Kristu. Skrze něj byly stvořeny všechny věci, zjeven Boží charakter, uskutečnilo se spasení lidstva a svět je jím souzen. Věčný pravý Bůh se v Ježíši Kristu stal také pravým člověkem. Počat z Ducha svatého, narodil se z Marie, panny. Žil a byl pokoušen jako člověk, a přesto byl dokonalým ztělesněním Boží spravedlnosti a lásky. Svými zázraky projevil Boží moc a prokázal, že je Boží zaslíbený Mesiáš. Dobrovolně trpěl a místo nás zemřel na kříži za naše hříchy. Vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a slouží v nebeské svatyni v náš prospěch. Znovu přijde v slávě, aby provždy vysvobodil svůj lid a obnovil všechny věci.
(Jan 1,1-3.14; 5,22; Kol 1,15-19; Jan 10,30; Jan 14,9; Řím 6,23; 2 Kor 5,17-19; Luk 1,35; Filip 2,5-11; Žid 2,9-18; 1 Kor 15,3.4; Žid 8,1.2; Jan 14,1-3)

5. Duch svatý
Bůh, věčný Duch, spolupůsobil s Otcem a Synem při stvoření, vtělení a vykoupení. Inspiroval pisatele Bible. Naplňoval Kristův život mocí. Zve a přesvědčuje lidi. Ty, kteří ho poslechnou, obnovuje a proměňuje k Božímu obrazu. Poslán Otcem a Synem, aby byl vždy s Božími dětmi, obdarovává církev duchovními dary, zmocňuje ji k vydávání svědectví o Kristu a v souladu s Písmem ji uvádí do veškeré pravdy.
(1 Moj 1,1.2; Luk 1,35; 2 Petr 1,21; Luk 4,18; Skut 10,38;  2 Kor 3,18 ; Efez 4,11.12; Skut 1,8; Jan 14,16-18.26; Jan 15,26.27; Jan 16,7-13)

6. Stvoření
Bůh je Stvořitel všeho a v Písmu podal spolehlivou zprávu o své stvořitelské činnosti. V šesti dnech Pán stvořil nebe i zemi i všechno pozemské tvorstvo a odpočinul sedmého dne onoho prvního týdne. Tak ustanovil sobotu jako trvalý památník svého dokončeného stvořitelského díla. První muž a žena byli učiněni k Božímu obrazu jako vrcholné dílo stvoření. Obdrželi vládu nad světem a zodpovědnost pečovat o něj. Svět byl po dokončeném stvoření velmi dobrý a zvěstoval Boží slávu.
(1.Moj 1,2; 2.Moj 20,8-11; Žalm 19,2-7; 33,6.9; 104; Žid 11,3)

7. Přirozenost člověka
Muž a žena byli stvořeni k Božímu obrazu, vybaveni individualitou a schopností svobodně myslet a jednat. I když byli stvořeni jako svobodné bytosti, jsou závislí na Bohu životem, dýcháním a vším ostatním. Každý člověk je nedělitelnou jednotou tělesných, duchovních a duševních projevů. Když naši první rodiče neuposlechli Boha, popřeli svou závislost na něm, a ztratili tím své vznešené postavení pod Boží vládou. Boží obraz v nich byl porušen, a oni se stali kořistí smrti. Jejich potomci dědí tuto padlou přirozenost s jejími následky, rodí se se slabostmi a náklonnostmi ke zlému. Bůh však v Kristu smířil svět se sebou a svým Duchem obnovuje ve smrtelných lidech činících pokání obraz jejich Tvůrce. Stvořeni k Boží slávě jsou povoláni milovat Boha, milovat se navzájem a starat se o své životní prostředí.
(1.Moj 1,26-28; 2,7; Žalm 8,4-8; Skut 17,24-28; 1.Moj 3; Žalm 51,7; Řím 5,12-17; 2 Kor 5,19.20; Žalm 51,12; 1 Jan 4,7.8.11.20; 1.Moj 2,15)

8. Velký spor
Celé lidstvo je vtaženo do velkého sporu mezi Kristem a satanem, v němž jde o Boží charakter, Boží zákon a Boží svrchovanou vládu nad vesmírem. Tento spor začal v nebi, když jedna ze stvořených bytostí, obdařená možností volby, se začala povyšovat. Stala se satanem, Božím odpůrcem, který do odboje strhl část andělů. Svedl Adama a Evu do hříchu, a tím uvedl ducha vzpoury na naši zemi. Hřích znetvořil Boží obraz v lidech, narušil pořádek ve stvořeném světě a zapříčinil zkázu celé země potopou. Celé tvorstvo pozoruje náš svět, který se stal jevištěm vesmírného sporu, na jehož konci bude Bůh lásky obhájen. Na pomoc v tomto sporu posílá Kristus svému lidu Ducha svatého a věrné anděly, kteří mají věřící vést, chránit a podporovat na cestě spasení.
(Zj 12,4-9; Iz 14,12-14; Ezech 28,12-18; 1 Moj 3; ¨ 1 Moj 6-8; 2 Petr 3,6; Řím 1,19-32; 5,12-21; 8,19-22; Žid 1,14; 1 Kor 4,9)

9. Kristův život, smrt a zmrtvýchvstání
Jediný smiřující prostředek za lidský hřích Bůh poskytl v Kristově životě dokonalé poslušnosti Boží vůle, v jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Ti, kteří vírou přijímají toto smíření, mohou mít věčný život a celé tvorstvo může lépe chápat nekonečnou a svatou lásku Stvořitele. Toto dokonalé smíření obhajuje spravedlnost Božího zákona a milostivost Božího charakteru, protože odsuzuje náš hřích a poskytuje nám odpuštění. Kristova smrt je zástupná a očisťující, smiřující a proměňující. Kristovo zmrtvýchvstání zvěstuje Boží vítězství nad mocnostmi zla a těm, kteří smíření přijímají, zaručuje konečné vítězství nad hříchem a smrtí. Vyhlašuje vládu Ježíše Krista, před kterým se skloní každé koleno na nebi i na zemi.
(Jan 3,16; Iz 53; 1.Petr 2,21.22; 1.Kor 15,3.4.20-22; 2.Kor 5,14.15.19-21; Řím 1,4; 3,25; 4,25; 8,3.4; 1.Jan 2,2; 4,10; Kol 2,15; Filip 2,6-11)

10. Zkušenost spasení
Z nekonečné lásky a milosrdenství Bůh kvůli nám ztotožnil s hříchem Krista, který hřích nepoznal, abychom se v něm směli stát před Bohem spravedlivými. Pod vlivem Ducha svatého si uvědomujeme svou ubohost, uznáváme svou hříšnost, litujeme svých přestoupení a věříme v Ježíše jako Pána a Krista, jako zástupce i vzor. Tato víra, která přijímá spasení, vzniká působením Boží moci prostřednictvím Písma a je darem Boží milosti. Skrze Krista jsme ospravedlněni, přijati za Boží syny a Boží dcery a vysvobozeni z nadvlády hříchu. Skrze Ducha jsme znovuzrozeni a posvěceni. Duch obnovuje naši mysl, do našeho srdce vpisuje Boží zákon lásky a dává nám moc žít svatým životem. Zůstáváme-li v něm, stáváme se účastníky Božské přirozenosti a máme jistotu spasení nyní i na soudu.
(2.Kor 5,17-21; Jan 3,16; Gal 1,4; 4,4-7; Tit 3,3-7; Jan 16,8; Gal 3,13.14; 1.Petr 2,21.22; Řím 10,17; Luk 17,5; Mar 9,23.24; Efez 2,5-10; Řím 3,21-2 6; Kol 1,13.14; Řím 8,14-17; Gal 3,26; Jan 3,3-8; 1.Petr 1,23; Řím 12,2; Žid 8,7-12; Ezech 36,25-27; 2.Petr 1,3.4; Řím 8,1-4; 5,6-10)

11. Růst v Kristu
Svojí smrtí na kříži Ježíš zvítězil nad mocnostmi zla. Jako ten, kdo během své pozemské služby přemáhal démony, zlomil jejich moc a zpečetil jejich konečný osud. V Ježíšově vítězství spočívá i naše vítězství nad mocnostmi zla, které se nás pokouší stále ovládat, i když s Kristem žijeme v pokoji, v radosti a v jistotě jeho lásky. Nyní nás posiluje Duch svatý, který v nás přebývá. Trvalé odevzdávání Ježíši jako Pánu a Spasiteli nás osvobozuje od břemen minulých hříchů. Nežijeme už v temnotách, ve strachu ze zlých mocností, v nevědomosti a bezsmyslnosti dřívějšího života. Ježíš, který nás vysvobodil, nás povolává, abychom neustále rostli v podobu jeho povahy, abychom s ním denně udržovali spojení v modlitbách, abychom se sytili jeho Slovem, abychom hluboce uvažovali o jeho Slovu a o jeho mocné péči, abychom ho chválili písněmi při společných bohoslužbách a abychom se zapojili do misijního úkolu svěřeného církvi. Když se budeme věnovat službě lásky těm, kdo žijí kolem nás a budeme svědky o Jeho spasení, jeho neustálá přítomnost skrze Ducha svatého promění každý okamžik a každý úkol v duchovní zážitek.
(Ž 1,1-2; 23,4; Ž 77,11-12; Ko 1,13-14; 2,6. 14-15; Lk 10,17-20; Ef 5,19-20; 6,12-18; 1 Te 5,23; 2 Pt 2,9; 3,18; 2 K 3,17-18; Fp 3,7-14; 1 Te 5,16-18; Mt 20,25-28; J 20,21; Ga 5,22-25; Ř 8,38-39; 1 J 4,4; Žd 10,25)

12. Církev
Církev je společenství věřících, kteří vyznávají Ježíše jako Pána a Spasitele. V návaznosti na starozákonní Boží lid jsme povoláni ze světa k společné bohoslužbě, k vzájemnému společenství, k vzdělávání se v Božím slově, k slavení večeře Páně, k službě všem lidem a k světoširému zvěstování evangelia. Církev přijímá svou autoritu od Krista, vtěleného Slova, a z Písma, psaného slova. Církev je Boží rodina; její členové, které Bůh přijal za své děti, žijí na základě nové smlouvy. Církev je společenství víry, Kristovo tělo, jehož hlavou je sám Ježíš Kristus. Církev je nevěsta, za kterou Kristus zemřel, aby ji mohl posvětit a očistit. Až se vrátí jako Vítěz, budou před něj postaveni věrní všech věků, které vykoupil svou krví, bude to slavná církev bez vady a vrásky, svatá a bez úhony.
(1 Moj 12,3; Skut 7,38; Efez 4,11-15; 3,8-11; Mat 28,19.20; 16,13-20; 18,18; Efez 2,19-22; 1,22.23; 5,23-27; Kol 1,17.18)

13. Ostatek a jeho poslání
Univerzální církev tvoří všichni ti, kteří skutečně věří v Krista. V posledních dnech, v čase rozsáhlého odpadnutí, jsou ostatky církve povolány zachovávat Boží přikázání a víru Ježíšovu. Tyto ostatky oznamují příchod hodiny soudu, zvěstují, že spasení je možné jen v Ježíši Kristu a hlásají blízkost jeho druhého příchodu. Toto zvěstování symbolizují tři andělé ze 14. kapitoly Zjevení. Současně probíhá v nebi soud a na zemi je jeho výsledkem pokání a náprava. Každý věřící je povolán k osobní účasti na tomto světoširém svědectví.
(Zj 12,17; 14,6-12; 18,1-4; 2.Kor 5,10; Juda 3,14; 1.Petr 1,16-19; 2.Petr 3,10-14; Zj 21,1-14)

14. Jednota Kristova těla
Církev je jedno tělo s mnoha údy, které Bůh povolává z každého národa, pokolení, jazyku a lidu. V Kristu jsme nové stvoření. Nesmí nás dělit rasové, kulturní, vzdělanostní a národnostní rozdíly nebo rozdíly mezi urozenými a nízkými, bohatými a chudými, mezi mužem a ženou. Všichni jsme si rovni v Kristu, který nás jedním Duchem spojil se sebou a jednoho s druhým; nestranně a bez výhrad si máme navzájem sloužit. Díky zjevení Ježíše Krista v Písmu máme podíl na stejné víře a naději a hlásáme všem jednotné svědectví. Tato jednota má svůj zdroj v jednotě trojjediného Boha, který nás přijal za své děti.
(Řím 12,4.5; 1 Kor 12,12-14; Mat 28,19.20; Žalm 133,1; 2 Kor 5,16.17; Skut 17,26.27; Gal 3,27.29; Kol 3,10-15; Efez 4,14-16; 4,1-6; Jan 17,20-23)

15. Křest
Křtem vyznáváme svou víru v smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista asvědčíme, že jsme zemřeli hříchu a chceme žít novým životem. Takto uznáváme Krista za Pána a Spasitele, stáváme se jeho lidem a jsme přijati za členy jeho církve. Křest je symbolem našeho spojení s Kristem, odpuštění našich hříchů i toho, že jsme přijali Ducha svatého. Je potvrzením víry v Ježíše Krista , jakož i znamením pokání a koná se ponořením do vody. Křest následuje po důkladném vyučování z Bible a přijetí jejího učení.
(Mat 28,19.20; Řím 6,1-6; Kol 2,12.13; Skut 2,38; 16,30-33; 22,16)

16. Večeře Páně
Večeře Páně je účastí na symbolech Ježíšova těla a krve jako vyjádření víry v něho, našeho Pána a Spasitele. V tomto prožitku společenství je přítomen Kristus, který se setkává se svým lidem a posiluje ho. Svou účastí radostně zvěstujeme význam Kristovy smrti, dokud nepřijde. Příprava na tuto večeři zahrnuje zkoumání vlastního svědomí, pokání a vyznání hříchů. Kristus ustanovil umývání nohou jako symbol nového očistění a výraz ochoty vzájemně si sloužit v křesťanské pokoře a sjednotit svá srdce v lásce. Večeře Páně se smějí zúčastnit všichni věřící křesťané.
(1.Kor 10,16.17; 11,23-30; Mat 26,17-30; Zj 3,20; Jan 6,48-63; 13,1-17)

17. Duchovní dary a služebnosti
Bůh uděluje všem členům církve v každé době duchovní dary, které má každý člen s láskou použít ve službě pro společné dobro církve a lidstva. Působením Ducha svatého, který obdarovává každého člena podle své vůle, projevují se tyto dary ve schopnostech i služebnostech, které církev potřebuje pro splnění Bohem určených povinností. Podle Písma patří mezi dary Ducha: víra, uzdravování, proroctví, zvěstování, vyučování, spravování, smiřování, milosrdenství, sebeobětavá služba, laskavá ochota pomáhat lidem a povzbuzovat je. Některé členy církve Bůh povolal a Duchem uschopnil pro splnění pastoračních, evangelizačních, apoštolských a učitelských úkolů, potřebných pro přípravu členů k službě, pro vzdělání církve k duchovní zralosti, k podpoře jednoty víry a poznání Boha. Používají-li členové tyto dary jako věrní hospodáři rozmanité milosti Boží, je církev chráněna před ničivým vlivem falešného učení, roste Božím růstem a buduje se ve víře a lásce.
(Řím 12,4-8; 1.Kor 12,9-11.27.28; Efez 4,8.11-16; Skut 6,1-7; 1.Tim 3,1-13; 1.Petr 4,10.11)

18. Dar proroctví
Jedním z darů Ducha svatého je dar proroctví. Tento dar je příznačný pro církev ostatků a projevil se v díle E. G. Whiteové. Spisy této služebnice Páně jsou trvalým a významným ukazatelem k pravdě, jsou církvi pomocí, usměrněním, poučením i napomenutím. Jasně též potvrzují, že Písmo je měřítkem, kterým je třeba posuzovat každé učení i každou zkušenost.
(Joel 2,28.29; Skut 2,14-21; Žid 1,1-3; Zj 12,17; 19,10)

19. Boží zákon
Velké zásady Božího zákona jsou vyjádřeny v Desateru a Ježíš Kristus je představil svým životem. Vyjadřují Boží lásku, vůli a úmysly týkající se lidského chování a vztahů; jsou závazné pro všechny lidi v každé době. Tyto příkazy jsou základem Boží smlouvy s jeho lidem i měřítkem na Božím soudu. Působením Ducha svatého odhalují hřích a probouzejí vědomí potřeby Spasitele. Spasení je pouze z milosti, ne ze skutků, ale jeho ovocem je poslušnost přikázání. Tato poslušnost rozvíjí křesťanský charakter a dává vnitřní uspokojení. Je projevem naší lásky k Pánu a našeho zájmu o spolubližní. Poslušnost víry dokazuje Kristovu moc proměnit život, a tím umocňuje křesťanské svědectví.
(2.Moj 20,1-17; Žalm 40,8.9; Mat 22,36-40; 5.Moj 28,1-14; Mat 5,17-20; Žid 8,8-10; Jan 15,7-10; Efez 2,8-10; 1.Jan 5,3; Řím 8,3.4; Žalm 19,8-15)

20. Sobota
Dobrotivý Stvořitel po šesti stvořitelských dnech odpočinul sedmého dne a ustanovil sobotu pro všechny lidi jako památku stvoření. Čtvrté přikázání Božího nezměnitelného zákona vyžaduje zachovávání sedmého dne jako dne odpočinku, bohoslužby a služby v souladu s učením a konáním Ježíše Krista, Pána soboty. Sobota je dnem radostného společenství s Bohem a mezi věřícími navzájem. Je symbolem našeho vykoupení v Kristu, znamením našeho posvěcení, znakem naší oddanosti Bohu i předzvěstí věčné budoucnosti v Božím království. Sobota je trvalým znamením věčné smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Radostné zachovávání tohoto posvátného času od večera do večera (od západu do západu slunce) je oslavou Boha a jeho stvořitelských i vykupitelských činů.
(1.Moj 2,1-3; 2 Moj 20,8-11; Luk 4,16; Iz 56,5.6; 58,13.14; Mat 12,1-12; 2.Moj 31,13-17; Ezech 20,12.20; 5.Moj 5,12-15; Žid 4,1-11; 3.Moj 23,32; Mar 1,32)

21. Křesťanské správcovství
Jsme Božími správci; Bůh nám svěřil čas i příležitosti, schopnosti i majetek, dary země i přírodní zdroje. Jsme Bohu zodpovědni za jejich správné užívání. Boží vlastnictví uznáváme věrnou službou Bohu a bližním, odevzdáváním desátků a dobrovolných darů pro zvěstování evangelia a pro podporu a rozvoj církve. Křesťanské správcovství je přednost, kterou nám Bůh daroval, abychom rostli v lásce a vítězili nad sobectvím a lakomstvím. Křesťan má radost, když mají jiní prospěch z jeho věrného hospodaření.
(1.Moj 1,26-28; 2,15; 1.Par 29,14; Ag 1,3-11; Mal 3,8-12; 1.Kor 9,9-14; Mat 23,23; 2.Kor 8,1-15; Řím 15,26.27)

22. Křesťanský způsob života
Jsme povoláni, abychom žili zbožně, smýšleli, cítili a jednali v souladu se zásadami Písma. Aby Duch svatý v nás mohl utvářet charakter našeho Pána, účastníme se jen toho, co podporuje křesťanskou čistotu, zdraví a radost ze života. To znamená, že i naše zábavy a činnost ve volném čase se řídí normami křesťanského vkusu a krásy. Při veškerém respektování kulturních odlišností má být náš oděv jednoduchý, skromný a čistý, jak se sluší na lidi, jejichž krása nespočívá v zevnějších ozdobách, ale v ozdobě šlechetného a tichého ducha. To znamená, že se máme rozumně starat o své tělo jako o chrám Ducha svatého. Kromě přiměřeného pohybu a odpočinku máme dodávat tělu nejzdravější stravu, jakou můžeme připravit, a zdržovat se těch pokrmů, které Písmo označuje za nečisté. Alkoholické nápoje, tabák, nezodpovědné užívání drog a narkotik škodí našemu tělu; proto je nemáme užívat. Místo toho se máme zapojit do všeho, co naši mysl i tělo podřizuje Kristu, který má zájem o naše zdraví, radost a štěstí.
(Řím 12,1.2; 1 Jan 2,6; Efez 5,1-21; Filip 4,8; 2.Kor 10,5; 6,14-7,1; 1.Petr 3,1-4; 1.Kor 6,19.20; 10,31; 3.Moj 11,1-47; 3.Jan 2)

23. Manželství a rodina
Manželství ustanovil Bůh v ráji a Pán Ježíš je potvrdil jako celoživotní spojení muže a ženy ve společenství lásky. Manželský slib činí křesťan jak Bohu, tak i svému životnímu partnerovi. Do křesťanského manželství by měli vstupovat jen lidé stejného vyznání. Vzájemná láska, úcta, respekt a zodpovědnost jsou pojivem tohoto svazku, který má zrcadlit lásku, svatost, důvěru a trvalost vztahu mezi Kristem a jeho církví. O rozvodu Ježíš Kristus učil, že ten, kdo se rozvádí (s výjimkou smilstva partnera) a uzavírá nový manželský svazek, dopouští se cizoložství. I když některé rodinné svazky nejsou ideální, manželé, kteří se v Kristu odevzdávají jeden druhému, mohou pod vlivem Ducha svatého a církve dosáhnout jednoty lásky. Bůh žehná rodině a chce, aby si její členové vzájemně pomáhali k úplné zralosti. Rodiče mají vést své děti, aby milovaly a poslouchaly Boha. Svým příkladem a slovy je mají učit, že Kristus je laskavý, vždy vlídný a starostlivý vychovatel, který si přeje, aby se staly údy jeho těla, členy Boží rodiny. Upevňování soudržnosti rodiny je jedním z cílů poselství evangelia pro poslední dobu.
(1.Moj 2,18-25; Mat 19,3-9; Jan 2,1-11; 2.Kor 6,14; Efez 5,21-33; Mat 5,31-32; Mar 10,11.12; Luk 16,18; 1.Kor 7,10.11; 2.Moj 20,12; Efez 6,1-4; 5.Moj 6,5-9; Přísl 22,6; Mal 4,5.6)

24. Kristova služba v nebeské svatyni
V nebi je svatyně, pravý svatostánek, jehož stavitelem je Pán, a ne člověk. V něm Kristus slouží v náš prospěch, zpřístupňuje věřícím požehnání své smiřující oběti, přinesené jednou provždy na kříži. Kristus byl uveden do úřadu jako náš slavný Velekněz a svou prostřednickou službu začal po svém nanebevstoupení. Roku 1844, na konci prorockého období 2300 dnů (let) přešel k druhé a závěrečné fázi své usmiřující služby. Je to dílo vyšetřujícího soudu, který je součástí závěrečného odstraňování veškerého hříchu. Předobrazem této skutečnosti bylo očisťování starodávné židovské svatyně v Den smíření. V předobrazné službě byla svatyně očištěna krví obětí zvířat, ale nebeské skutečnosti se očišťují dokonalou obětí Ježíšovy krve. Vyšetřující soud odhaluje nebeským bytostem, kdo z mrtvých zesnul v Kristu, a proto je v něm uznán hodným mít podíl na prvém vzkříšení. Tento soud také ukazuje, kdo z živých zůstává v Kristu, zachovává Boží přikázání a víru Ježíše Krista a je v něm připraven k vstupu do věčného království. Tento soud obhajuje Boží spravedlnost, zachraňující ty, kteří věří v Ježíše Krista. Prohlašuje, že lidé, kteří zůstali Bohu věrní, obdrží království. Dovršení Kristovy služby v nebeské svatyni bude pro lidi před druhým adventem znamenat ukončení doby milosti.
(Žid 8,1-5; 4,14-16; 9,11-28; 10,19-22; 1,3; 2,16.17; Dan 7,9-27; 8,13.14; 9, 24-27; 4.Moj 14,34; Ezech 4,6; 3.Moj 16; Zj 14,6.7; 20,12; 14,12; 22,12)

25. Druhý příchod Ježíše Krista
Druhý příchod Ježíše Krista je křesťanskou nadějí církve, slavným vyvrcholením evangelia. Spasitelův příchod bude doslovný, osobní, viditelný a celosvětový. Při Kristově návratu spravedliví mrtví budou vzkříšeni a spolu se spravedlivými živými budou oslaveni a vzati do nebe, avšak nespravedliví zemřou. Naplnění většiny proroctví a současný stav světa naznačují, že Kristův příchod je blízko. Bůh nám nezjevil čas této události, ale nabádá nás, abychom byli připraveni.
(Tit 2,13; Žid 9,28; Jan 14,1-3; Skut 1,9-11; Mat 24,14; Zj 1,7; Mat 24,43.44; 1.Tes 4,13-18; 1.Kor 15,51-54; 2.Tes 1,7-10; 2,8; Zj 14,14-20; 19,11-21; Mat 24; Mar 13; Luk 21; 2.Tim 3,1-5; 1 Tes 5,1-6)

26. Smrt a vzkříšení
Důsledkem hříchu je smrt. Avšak Bůh, který jediný je nesmrtelný, dá věčný život svým vykoupeným. Až do dne příchodu Páně je smrt pro všechny lidi stavem nevědomí. Až se zjeví Kristus, který je naším životem, vzkříšení spravedliví a živí spravedliví budou oslaveni a uchváceni vstříc svému Pánu. Druhé vzkříšení, vzkříšení nespravedlivých, bude o tisíc let později.
(Řím 6,23; 1 Tim 6,15.16; Kaz 9,5.6; Žalm 146,3.4; Jan 11,11-14; Kol 3,4; 1.Kor 15,51-54; 1.Tes 4,13-17; Jan 5,28.29; Zj 20,1-10

27. Tisíciletí a konec hříchu
Milénium znamená tisíciletou vládu Ježíše Krista s jeho svatými v nebi v době mezi prvním a druhým vzkříšením. V této době budou bezbožní mrtví souzeni; země bude úplně pustá, bez živých lidí, obývat ji bude satan a jeho andělé. Na konci tohoto období Kristus se svými svatými i se svatým městem sestoupí z nebe na zem. Tehdy budou vzkříšeni nespravedliví mrtví, kteří spolu se satanem a jeho anděly obklíčí Boží město; avšak oheň od Boha je spálí a očistí zemi. Takto bude vesmír navěky zbaven hříchu a hříšníků.
(Zj 20; 1.Kor 6,2.3; Jer 4,23-26; Zj 21,1-5; Mal 4,1; Ezech 28,18.19)

28. Nová země
Na nové zemi, kde přebývá spravedlnost, Bůh poskytne vykoupeným trvalý domov, dokonalé prostředí pro věčný život, lásku, radost a vzdělávání ve své přítomnosti. Bůh sám tam bude přebývat se svým lidem a utrpení ani smrt tam už nebude. Velký spor skončí a hříchu již nebude. Všechno živé a neživé bude zvěstovat, že Bůh je láska. A Bůh bude vládnout na věky.
(2.Petr 3,13; Iz 35; 65,17-25; Mat 5,5; Zj 21,1-7; 22,1-5; 11,15)